brodružky s onou, jež v mých myšleních bude se i nadále zváti Terézou Foscolini-Wintersteinovou, dala by se dnes zjistiti jen stěží.“
„A kníže,“ ozval jsem se poznovu překvapen. „Byl jím on přece?“
„Byl jím přece,“ opakoval stařec, pokyvuje tiše hlavou, načež poněkud živěji pokračoval:
„Ten, kdo umělecké toto dílo zhotovil, měl asi právo napsati, že učinil tak z nezmarné lásky. Neboť čeho nedopustila se ta, u níž setrval, aby ho ztratila! Zničila jej hmotně, stoupla mu nohou v týl.“
„Poněvadž nerozuměl tomu, učiniti jí totéž,“ poznamenal jsem při vzpomínce na slova markýze Desjeantesa.
„On obětoval jí vše,“ pokračoval dvorní rada, „i své jméno. Aby udržel její život na umělé výši, vydával se za jejího sluhu. Vzal veškeru hanbu na sebe a sledoval ji až na práh zkázy, jejž by byl i překročil, kdyby to bývalo v jeho moci. Jeho láska k ní — ó, jak poznávám ji a jak velice různí se od mé — jeho láska k ní byla při všem svém ponižujícím osudu tak mocna, že byla talismanem ženě, jež jí pohrdala: historie gemmy zdá se mi to potvrzovati.“
Po chvilce pak dvorní rada skončil:
„Domnívali jste se, že objev nyní učiněný je pro mne zklamáním? Není jím, přátelé. Neboť zatím co tato zdánlivá náhoda zvrací mi mladické mé zkušenosti ve význačné světlo, učí
