sebou mosty, kněžna zdála se lpět lepší částí své bytosti, jak zakořenila se ve mne představa, kdybych, byl nabyl gemmy, dosáhl jsem tím nejcennějšího z toho, čeho jsem si přál. Dovedl jsem se tenkrát zhostiti úkolu cesty do Paříže a pronásledoval jsem náhle zmizevšího průvodce kněžnina, ale bez úspěchu. Později vídán byl, chudobně oděn, v italských museích, kde k mému pokynu vyzvídáno na něm, kam zašantročil gemmu. Tvrdil, že ji prodal. V seznamech starožitníků, jež staly se předmětem mého hlavního studia, nezdařilo se mi nikdy ji objeviti. Lze však diviti se tomu, že časem, kdy pronikal jsem hlouběji v umění znalecké a kdy moje jakoby náhodně založená sbírka se rozmnožovala, podpichovaly moji žádostivou fantasii nejen vzpomínky z mládí, nýbrž též vysoká cena mistrovského díla Celliniho? Nemohu sice pro tuto cenu skytnouti jiného důkazu než osobní své poznání, a tohoto nabyl jsem zážitky poněkud zatemnělými, jimiž jsem vás, přátelé, zdržoval asi přes míru.“
„Nechť zážitky tyto,“ prohodil Edvard G., „zdají se býti zatemnělými nebo bezplánovitými — vzešel z nich přece spořádaný a šťastný způsob života.“
Stařec usmíval se tiše. Než vypravování jeho dotklo se ho asi hlouběji, než chtěl dáti na sobě znát, neboť když nyní chopil se gemmy, ležící před ním na stole, třásly se mu ruce tak
