Bažil jsem dnešního večera opět po všech, na jevišti, otvorem v oponě, za níž jest mé místo! Bažil jsem po všech!“
Mario Malvolto sklonil hlavu v zad, zaúpěl a zahleděl se hluboko v bledý tok hvězd. „Znal jsem je téměř všechny. Několik z nich jsem měl, některé z ostatních mohl jsem míti. K čemu? Mám jich použíti k své sentimentální výchově a svému společenskému postupu jako malou princeznu Noru, nebo k studiu dvaceti různých rolí jako Tinu, tragédku? Nebo mají býti ubohými, prázdnými kloubovými loutkami jako Mimi, a já ověšel bych je ve snách vášněmi, jež nemohly by oživotniti ni jich ni mne? Či měly by posléze dopátrati se toho, kdo jsem, a odehnati mne uraženého a zahrnutého opovržením?… Znavilo by počínání, trhati očima hvězdy tam nahoře, jednu po druhé, a na konec nemíti ničeho v rukou…
Tak blýskaly se dnešního večera ve svých křeslech.“
Pozoroval velkou, jasnou hvězdu.
„Ona Linozzová. Egyptský plochý, dlouhý nos, dlouhé oči, těsně při sobě. Brvy husté pod leskle černou vlnou vlasu. Dále hebká ústa, vlhká, hluboce zbarvená, pohyblivá. Je nejsvůdnější, když drží světle se blyštící vějíř na koutku úst, nebo když hlavu na zad skloněnu usmívá se přes rámě z rohů svých očí… Po celou dobu, již proseděl jsem v loži královnině,
