Nerozhodně opustil jsem dům a ubírám se cestou dolů, hlavu plnu myšlenek, z nichž žádná však neobjasňuje mi mé postavení. Před hostincem „U bílého koně“ mne kdosi oslovil a poznávám v onom muži sloužícího markýza Desjeantesa, který posílá mi pozvání, bych na několik okamžiků vstoupil dovnitř. „Ještě ten!“ pomyslil jsem si a chci jíti dále, leč onen muž naléhá na mne, že jeho pán má pro mne důležitá sdělení. Současně zaslechl jsem hlas markýzův, jenž na prahu vstupuje mi v ústrety a táhne mne do nízkého, prázdného sálu. Jeden z koutů osvětlen jest dvěma svícemi, a vedle svícnu stojí na stole láhev s vínem, zpola vyprázdněná. Desjeantes, v společenském úboru a všecek bled, zaujal opět dřívější své místo a pravil:
„Jakou pěknou komedii, můj milý, dal jste si tu zahráti!“
Chci cosi vysloviti, ale markýz činí odmítavý posunek rukou a pokračuje:
„Nezpůsobte si nijakých nesnází! Máte-li posud takové mínění o kněžně, že vyplatilo by se počíti pro ni obchody, tož rozběhněte se za ní. V tomto okamžiku je dávno již za Neuwerkem, a vy, příteli, mohl byste zkusiti, dohoniti s poštovskými koni své vlastní dobré běhouny.“
Zpozorovav mé ohromení, usmál se, více však trpce nežli výsměšně, a nalil plnou
