Rozkolébal hlavu do prava i do leva a řekl chladným tónem:
„Kněžna je na mizině, jak nebude vám asi nepovědomo. Tato domácnost je prodlužena. Po odjezdu kněžnině zbývá mi k urovnání nejnutnějších závazků jedině výnos prodeje gemmy.“
„Avšak tato podobenka kněžnina,“ namítám více s podivem než v zlosti, „má osobní cenu jedině pro ni samu.“
„Cena gemmy,“ odvětil, „jest přece snad jen vyšší, než se domníváte. Vykazuje zdánlivý obraz kněžnin jedině z té příčiny, ježto rod Foscolini, s jehož posledním ženským potomkem oženil se zesnulý kníže Winterstein, odvozuje svůj původ od římského rodu Orsiniů. Kněžna podobá se, jak vyskytuje se to asi ve starých rodech, co nejklamněji své pramáteři donně Vannozze Orsiniové, jejíž rysy mistr Benvenuto Cellini vyřezal v kameni.“
Jeho slova i způsob, jimiž je pronáší, přesvědčují mne tak, že nevím, čeho bych namítl. Leč rozzloben tím, že nečinně se zde zdržuji, jakož i pohněván proto, že pro dluhy tohoto starce nemohu spiniti přání očekávající mne kněžny, požaduji opět s veškerou rozhodností vydání gemmy, jinak činím pohrůžku použitím zákona.
„Očekávám vaši vrchnost,“ odvětil stejně chladně jako prve a zavřel dveře za sebou.
