mžiků po té vyšel jsem z domu i já. Viděl jsem markýze několik set kroků před sebou kráčejícího směrem městu, zřel jsem posléze, jak zmizel v záhybu silnice a současně zaslechl jsem s opačné strany tiché zavolání svého jména. Otočím se a spatřím kněžnu, jež zdánlivě v nejvyšším vzrušení dává mi znamení, bych vrátil se domů. Následovala mne v patách, uzavřela dveře za námi, pozbyla rozvahy.
„Zachraň mne!“ zvolala z blízka, zcela z blízka mi do tváře, „zachraň mne, miláčku, před úklady bídníka!“
Spočívala jako bezmocná na mé hrudi, a já šepotal jsem žárná slova do jejího vlasu. Ano, miluje mne, opakuje na mé naléhání, ale mluví jakoby ze sna.
„Má gemma!“ vzkřikla pojednou úzkostlivě. Bouřné mé objetí urvalo skvost ode stužky. Pozorovala jej okamžik, načež jej uschovala.
„Buďme rozumní,“ zahovořila pak zmírněným tónem. „Musím prchnouti. Chcete přispěti pomocí, příteli?“
Ujistil jsem ji o své oddanosti, leč neubránil se tomu, bych nevyslovil námitku:
„A což kníže?“
Uchopila mne za ruku a patřila ztrnule na mne.
„Musím vám připomínat náš rozchod ve Vídni? Vzpomeňte na kadrylu, kdy jste mi děkoval za to, že shledala jsem vaše srdce hodno
