každou dokončenou krásou bolest a má dláto posud v ruce. Neměl bych být pyšným?
Pociťuji melancholickou pýchu nad dílem, jehož nestvořila síla, nýbrž jen vůle k ní; nad životem bez pravé síly, jejž jen toužebný pud vztyčuje do výše, jako nioba své paže. Po řadě všech, jež jsem již měl, toužím ještě dnes po ženě. Sním o ní posud jako ve dvaceti letech — jedině beznadějněji. Neboť vyzkoušel jsem ji zatím, a vím, že není nikdy družkou komediantovou. Je mi příliš podobna, čeho mohla by mi skytnouti nebo já jí? Chce sama potlesk. Chce být placena vášněmi: — mně jest příliš drahou. Potřebuji svých citů, bych mohl je předhrávati lidem. Musím spořiti svou duší, by jiní mohli se jí opájeti. Čím více života rozdávám, tím chudší musí být můj vlastní.
Vzácnější ženy však a oné pravé — té, jež se prostě poddává, v nerozvážné vášni, jež o ničem nepochybuje, ničeho nepožaduje, ni potlesku, ni muk; jež veškerý svůj život by uchvátila a jej bez zdráhání, bez ohledu na svět, pověst a budoucnost vrhla v můj, by mne obohatila, mnou by dýchala a se mnou zhynula: takové ženy ovšem pro mne nestává. A kdyby i živoucí vstoupila do mých dveří, div by byl neúplný. Neboť ve mne, v mých dnech, neměla by místa: nikoli ona sama, jež by byla příliš velkou, příliš silnou; jedině touha po ní!
