mi její přítomnost a téměř každodenní styk s ní. Sotvaže nabyl jsem jistoty o jejích plánech, vynaložil jsem veškeren až posud nabytý pletichářský svůj um na to, bych, pokud možno nenápadně, vymohl si od zesnulého již kurfiřta úkol cestovati do Paříže a zde získal z blízka jistoty o výsledcích očekávaných vyjednávání. Nejupřímnější pocity, jež každý další den měnil ve vášeň, tísnily mne — leč mám-li být zcela upřímný, tkvěl ve mne také svéhlavý mladický spěch, ona obava, bych ničeho neomeškal, abych nepozbyl příležitosti úspěchu, k němuž se blížíme, aniž bychom patřili na milovaný předmět. Kněžna postřehla asi změnu mého chování při jedné z ranních návštěv, kteréž byly mi popřány nyní denně. Jsem prý nevrlý, podotkla pojednou přátelským způsobem, ale nikoli její vinou, jak doufá? Odvětil jsem, že prokazuje mi více přízně, než zasluhuji, avšak jsem tak nešťasten, že přeji si více, než — —
„Snad ne více, než mohu skytnouti?“ přerušila mne.
„Nebo více než chcete?“
Její ruce, složené v klín, pohrávaly nevrle prsty, a kolem jejích úst zjevil se trpký, skoro až opovržlivý rys. Řekla suše:
„Bylo by zle, kdybych tak chtěla — zle pro vás.“
A po chvilce dodala: