Přikládá se takováto věc právě na vrcholek našeho života a nezbavujeme se jí, v bláhové naději, že sestup děje se pak volněji.“
„Jak vyjímají se, kněžno!“ zvolal jsem dotčen, „taková slova ve vašich ústech. U vás, která pohybujete se ve výšinách, jiným jen pořídku přístupných!“
Pohlédla na mne, opatrně mne zkoušejíc, prve než řekla:
„Kdyby bylo tomu tak, můj milý, neseděl byste tamo naproti mně. Opravdoví přátelé přicházejí teprve tehdy, když už je příliš pozdě, nebo řekněme pouze: když je pozdě!“
Při odchodu prohodil jsem žertovně:
„Měla byste, kněžno, naší skromné společnosti skytnouti příležitosti nabytí pojmu, co značí býti královnou vysokého světa.“
S úsměvem pohrozila mi prstem.
„Učiňte mne jen honem předmětem rozhovoru města!“
Vskutku zdařilo se mi získati kněžně přízeň jedné z našich společenských autorit, staré paní z D. Od té chvíle, kdy ona dáma na počest cizinky uspořádala domácí slavnost, residence vyčerpávala se v projevech svého zájmu, a na mne, který společně s kněžnou směl vstoupiti do toho či onoho salonu, padal odlesk jejích úspěchů, sklízených s úsměvnou dobromyslností. Leč přes to nebyl jsem s to, bláhovec, oddati se beze přání radostem, jež působily
