mohly jí přijíti vhod. Právě v okamžiku, když vstoupil jsem do pokoje, vešla sem i ona protějšími dveřmi. Pokročila mi živě v ústrety a dobromyslně podala mi ruku na pozdrav. Byla to ruka plná, nikoli malá, s dokonale utvářenými, štíhle se zmlazujícími prsty, jichž konečky byly lehounce ohnuty na zad. Jevila cosi silného a upřímného, po způsobu ruček mnohých Italek, a zatím, co držel jsem ji ve své, rozpomněl jsem se zřejmě, jak při prvém stisku této ruky zmocnil se mne pocit směti této ženě vroucně důvěřovati.
Byl jsem šťasten, že jednala se mnou jako se starým přítelem. Vyprávěla, že kníže náhle se roznemohl, a že neví, na jak dlouho bude se musit následkem toho cesta odložiti. Mimo to očekává cestovní povoz objednaný z Paříže, před jehož dojitím nikterak nehodlá vyraziti. Oděna hladkým domácím úborem, z něhož prosvitala přiměřená část jejího bělostného hrdla, seděla naproti mně na židli a pozorovala směr mého pohledu.
„Pozorujete opět můj oblíbený skvost, jakož činil jste již druhdy, jak se rozpomínám. Nejste dojista žádostiv zvěděti, proč nosím svůj vlastní obraz, byť i v drahocenném provedení, na hrdle? Netažte se!“
A po chvilce rozmýšlení kněžna pokračovala:
„Víte asi, že většina žen má nějaký takovýto amulet, byť začasté se i tomu nepřiznávaly.