„Nejste dojista žádným, seladonem, smím-li věřiti vaší vážnosti, ačkoliv — nu, pastýřské hry jsou nyní dohrány. Ale tím méně jste ubohým ctižádostivcem dnešního druhu, a nepovažuji vás za schopna pošetilostí a zlob, jimiž nás pronásledují láska a ctižádostivost. Domnívám se, že znám vaše srdce, cítím, že jste přítelem.“
„Děkuji vám, kněžno,“ koktám, zatím co prokazujeme si velkou úctu.
Když pak jsme si při poslední promenádě podali ruce, odvážil jsem se stisknouti lehce její pravici, opakuje při tom tichými, spěšnými slovy svůj dík, a jak byl jsem šťasten, když pocítil jsem, že ona tento stisk opětovala.
„Vím, vím,“ šeptala, a když míjela mne tak těsně, že její chladný vlas otřel se o mé skráně, pravila ještě zpola přes rámě:
„Žijte blaze, milujte mne!“
Nemohl jsem tehda tušiti, za jakých okolností rozpomene se na mou náklonnost jakým cílům využije ještě mých pocitů. Zkušenosti v této příčině zbývalo mi učiniti později, ježto následkem plného zaměstnání záležitostmi mně svěřenými na dlouho neměl jsem příležitosti k nim. Onoho šťastného večera vzdálil jsem se rychle, bych osamotněl se svými city. Při odcházení zdálo se mi, že stihl mne zlobný pohled markýze Desjeantesa. Kněžny jsem tenkrát už nespatřil. Nenalézal jsem se o dva dny později na onom plesu, který hrůzně přerušen byl zvěstí o ná-
