a zatím, co chopil jsem se konečků prstů její půvabně mi nabídnuté ruky, zaslechl jsem, jak pravila tiše a přívětivě:
„Můžete na mne patřiti bez jakýchkoliv obav. Nepožadujete snad ničeho ode mne?“
Nevěděl jsem, co bych odvětil, a zatím kráčeli jsme ve volných tanečních pohybech kolem sebe.
„Všimněte si,“ ozvala se opět kněžna, ukazujíc lehkým pokynem hlavy na sousední kadrillu, „všimněte si jen toho galantního pána, který dvoří se lady G. Doufá, že vypochlebuje od Anglie to, čeho nedosáhl mým prostřednictvím od Ruska. Vyhledejte zrakem též onoho pyšného žlutého Španěla, stojícího tam naproti pod záclonou, prsa plna zvláštních vyznamenání — snad vlastní pouze tato.“
Tanec nás od sebe odloučil; když však nás opět s kněžnou svedl, sdělil jsem jí, že pozoroval jsem osobnost jí mně označenou. Odvětila na to:
„On by rád byl za účelem jistých důvěrných služeb, jež dnes svěřují se lidem šlechtického původu, doporučen vyslanci. „Rusky“ zní přece nyní heslo, a já platím za poloviční Rusku, není-liž pravda?“
Náhle stihl mne zlostný pohled jejího oka, jež neuzřel jsem nikdy tak jižně žárné. Jak jinak, mírně, skoro srdečně, hleděla na mne za řeči při třetím setkání.
