Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/110

její rysy, jež, jak vysvitne vám z později uvedených okolností, podobaly se zplna oněm vyřezaným v tomto kameni. Připomínám jen, že jejím vlasem, zvláštní mdlé kaštanové barvy, prokmitala chvílemi nevysvětlitelná červená světélka, že její zastíněné oči, ponejvíce zpola uzavřené, leskly se jako černý aksamit, mnohdy však, do široka rozevřeny, rozzářily se jako ztuha napiaté šedé hedvábí, že barva jejího obličeje byla bledá, jakou dle Honoré z Balzacu, současného spisovatele, bývala barva většiny žen s velice dlouhými vlasy, avšak oné jižní bledosti, zpod níž domníváme se spatřovati prorážející nejčervenější, nejvášnivější krev. Připomínám jen toto, a máte obraz, který — ach — více oživiti nedovedu. Mně zdálo se však tehda, že v této dokonalé bytosti uzavřen jest život ve svém nerozděleném bohatství. Její štíhlá, jinak však bujností zdokonalená postava — kněžna mohla čltati tehda dvacet a šest roků — pohybovala se s jakousi, v jejím okolí neobvyklou cudnou zdrželivostí, leč přes to hovořila z ní ona zralá a abych tak řekl unylá náruživost, již postřehujeme téměř výhradně u některých Italek nejlepší odrůdy. Zabývaly-li se mé myšlenky jí, což stávalo se nyní až tuze často, vyloudily mi ji mé sny povždy stejně jako oddanou milenku i jako spolehlivého a zkušeného přítele. Tak jako jí nedovedl jsem se svěřiti nikomu, nevěřil jsem, že dostalo by se mi lepší