tvarů, kteráž pro svůj aristokratický vzhled byla by kdys mladému diplomatu, na vídeňském kongresu, vynesla bezmála plnou rovnoprávnost.
„Od osmi dnů,“ pokračoval stařec, „žiji už co nejpřísněji uzavřen od světa. Leč ježto mne, přátelé, vyrušujete nyní z mé osamocenosti, zdravím váš příchod jako vyšší pokyn, že právě vy jste hodni toho, byste brali přátelskou účast na mém vzrušení.“
„Stihlo vás snad něco bolestného, vážený pane dvorní rado?“ zvolali jsme jako jedněmi ústy Edvard G. a já.
„Nikoli.“
A ztlumiv hlas až významnému šepotu:
„Nikoli. Spíše to, co mne potkalo, je nejradostnější událostí v mém životě.“
Natáhl v před druhou ruku, již byl až posud skrýval na zádech, a zvolna rozevíral opatrně uzavřenou pěsť.
„Nová gemma!“ zvolali jsme ihned a Edvard dodával:
„Mistrovské dílo! Jak šťastné rozmnožení vašeho majetku, vážený příteli!“
„Obzvláště čistý řez!“ poznamenal jsem já. S mírným nátlakem vzal jsem gemmu z ruky dvorního rady, jenž nerad jen loučil se s novým svým majetkem, a pozoroval umělecké dílo se všech stran. Vejčitý bílý kámen na růžovém spodku představoval ženský profil obzvlášt-
