šeňskými vázami a bachratými vázami římskými vypínal se nad kalamářem veliký sévreský pes — cave canem,[1] říkával jeho pán s úsměvnou narážkou na některé spisy neznámého obsahu, o nichž nesdělil veřejnosti nikdy ničeho —, s obou stran tohoto stolu, spočívajíce na chůdovitých podstavcích, družilo se sobě několik prostých skříní, bíle natřených s pozlacenými lištami, a otvor v zámku tvořila ozdobná zlatá růžice. Nestály ani blízko sobě, aniž tuze od sebe vzdáleny, jako osoby vědomé si své hodnoty, neboť obsahovaly pod jemně broušenými skleněnými tabulemi životní pýchu starcovu: jeho sbírku gemm.[2]
„V nemalém rozechvění nalézáte mne,“ opětoval dvorní rada Wiedmers svým poněkud skuhravým hlasem, „a přece opět v hlubokém rozjímání.“
Odvrátil se od stojanu přistaveného jedné ze stěn knihovny tak prudkým pohybem, že zvířil kolem sebe oblak prachu. A přistoupiv blíže podával nám s vášnivým pozdravem ruku, vyčnívající z šedého rukávu jeho soukenného kabátce. Při tom jako by náhodou svezla se mu zpět krajková manžeta, jíž nikdy neodkládal, a obnažila se ruka — jemná ruka krásných
