žený. Co stálo mne sebeznásilnění, než opustil jsem malou princeznu Noru, zneuctěnu, vyobcovánu z její třídy.
A ještě dnes, když v Římě setkám se s ní ve vysokém polosvětě — pociťuji cosi jako úzkost…
A nezažil jsem častokráte úzkosti pro Tinu, velkou tragédku, jež je mi nakloněna?“
Mario Malvolto vrhl se zpět do vozu a vyrušen slídil zrakem po vrcholu vzdálené hory, kde z měsíční šedi širých vln listoví zvedal se zámek. Světélko drobné, řezavé, trčelo, podobno myšlence, za korunou stromu a proměnilo se v zardělý mrak.
Kde ve světě bdí as nyní? Jak dlouho jsem již bez zvěsti o ní? Je to zlé tentokráte, ježto se vzpírala býti dnešního večera tvůrkyní mé Arachne. Způsobil jsem jí kdy bolest, kterouž bych byl nepocítil i od ní? Kdo je tak sběhlý v utrpení a účincích jeho jako my? Víme, že nepracujeme nikde tak a že nikdy nejsme tak velkými umělci jako jsme-li pospolu. A přes všecka zaklínání, přes všecky ochablosti a přes veškeru nenávist padáme si opět v náručí. Není ve světě komedie nad naši lásku. Za veškerými našemi vášněmi, divokými bytostmi, jež planou z našeho života, číhá naše umění, pochybně se usmívající divadelník, prahnoucí po účinech pro novou roli.
Čas od času dopadne jeden druhého při tom, že hraje jen komedii. A pojednou propukne
