Věděl vždycky, co chce. Znal vždycky cíl svých snah, svého úsilí, svojí vůle, svojí taktiky. Znal vždycky také cestu k tomuto cíli. Věděl vždycky také, co může a co musí, na co nestačí a co nesmí. Odměřoval vždycky opatrně, obezřele a správně síly svoje. Odměřoval také náležitě odpor, svízele a překážky. Byl pamětliv tuhého zákona, podle kterého každý člověk, obzvláště politik, hlavně pak zodpovědný státník, je povinen odvažovati mohutnost svoji na straně jedné a mohutnost protivníků na straně druhé.
Pravda, tento muž, u něhož odhodlání vtělovalo se rychle, ba bezprostředně v hotový čin a positivní skutek, tento reálný pracovník bez illusí, bez frasí, bez sankvinismu, nebyl vždycky hladký. Byl ze dřeva tvrdého, drsného. Měl svoje suky, hrany a hroty. Ale jádro jeho bylo zdravé, kmen jeho plný mízy a tvorné schopnosti, kořen jeho vetčen v nosnou půdu.
Tolik bylo v něm energie, že sdělovala. se též okolí jeho. Měl suggestivní moc. Bylo v něm cosi poručnického, diktátorského, absolutistického, cos imperialistického, velitelského. To byl důvod a to bylo vysvětlení, proč ovládal situace a lidi.
Vždycky zkormucuje pohled na pád člověka ve věku, kdy nejsou vyčerpány dary jeho ducha. Náhle a předčasně byl sražen a zklácen Dr. Rašín v letech, kdy v něm uzrálo, co v něm klíčilo, a kdy rozpínal peruti svoje k novému letu.
