Laub (1832—1875), proslavený virtuos na housle a profesor při konservatoři v Moskvě na Rusi; Josef Theodor Krov (vlastně Krob 1797—1859) slavný zpěvák a skladatel písně „Těšme se blahou nadějí“ v Londýně. František Hauser (1794—1870) slavný zpěvák a ředitel konservatoře v Mnichově, Jan K. Pišek (1814—1873) proslavený pěvec a člen dvorní opery v Stuttgartě, Alois Ander (1817—1864) výtečný tenorista a člen dvorní opery Vídeňské.
Na konservatoři vzdělalo se množství umělcův, již doma i za hranicemi nejlepší pověsti si získali, zejména pak vynikli co skladatelé Jan Vácslav Kalivoda, Fr. Gläser, Jiří Macourek Zikmund Kolešovský, Jan Sokol, J. Macourek, Al. Taux, Vácslav Zavrtal, V. Labický, J. Abert, V. Blodek, R. Winternitz, Vojtěch Hřímalý, co virtuosové Jan Kail, V. Bezděk, Jan Janatka, Vácslav Neukirchner, J. Slavík, Mor. Mildner, Jul. Pisařovic, J. Hrabě, R. Dreyschok, A. Hudík, J. Král, A. Sláma, Ferd. Laub, Jan Sobek, Jan Seifert, Vil. Šubrt, Fr. Bauš, J. Vraný, B. Tomášek, B. Baur, Jan Hřímalý, Josef Mašner, J. Řebíček, Fr. Simandl, Vácsl. Kopta, L. Peer, G. Láska, Ant. Sitt, Hanuš Sitt, Lud. Milde, Fl. Zajíc, Ot. Ševčík, Th. Krečmann, Karel Halíř, Jan Vihan, G. Zinke, Fr. Ondříček. Na škole pěvecké, jež l. 1815 byla zřízena, vycvičila se proslavená pěvkyně Jindř. Sontagova, slečna Eleonora z Ehrenbergu, Věkoslava Blažkova-Ressová a Frant. Vogl.
Založením konservatoře přispělo se značně ku zvelebení hudby světské v Praze a orchestr divadelní mohl se nyní doplňovati silami na základech methodických vycvičenými, kdežto dříve spokojoval se silami různé hodnoty, jež u jednotlivcův svého vzdělání byly nabyly. Tím způsobem bylo také možno pořádati ob čas produkce směru uměleckého, jakož vůbec koncerty, jež ústav sám pořádal, tříbil se vkus umělecký. Neutěšený stav jevil se však v oboru hudby církevní nejen v Praze, ale též na venkově. Varhanictví pěstováno sice v Čechách od dob nejdávnějších a zejmena B. Černohorský uvedl v oboru tomto při vyučování methodu dle níž později Seger i Kuchař se řídili, avšak stále se zmáhající operní hudba vlašská nalezala vždy větší obliby a mnozí skladatelé církevní, již vlivu tomu se podrobili, zabočili při slohu církevním ve směr operní, čímž pravá hudba chrámová zejména vokální úplně jest umlčena a její místo opanovala hlučná hudba instrumentální. Vlivu tomuto pomohlo i varhanictví zejména ve chrámech venkovských; kde varhaníci nedostatečné vzdělaní zaváděli plným proudem nejoblíbenější kusy z hudby operní.
