Hudebni poměry v Čechách ve věku XVIII. a XIX.
Vedle zpěvův církevních a nábožných prozpěvoval zajisté lid český ode dávna také světské písně národní, do nichž vložil
své nejvroucnější city a nejmilejší výtvory obraznosti; v písních národních, jež největší mají důležitost u národův slovanských, ozývá s obráží se vše, cokoliv vystupuje z koleje každodenního života, cokoliv povznáší se nad všední obecnost, v nich obrážejí se nejzřejměji vlastnosti a zvláštnosti národa a v nich složeny jsou nejmilejší výtvory obraznosti jeho; písně národní ukazují nám nejvýtečnější stránku vniterního života národa, jeho povahu, vlastnosti a onen ráz, jímž od jiných národův se různí.
Živá letora národa českého a neobyčejná vjímavost hudební jemu vrozená, jež nejúplněji myšlénky a city své zpěvem vyslovuje, stala se nevyčerpatelným zdrojem, z něhož vyprýštilo veliké množství písní národních obsahu náboženského i světského a vrozená tato vjímavost osvědčila se skvěle také v dobách veškerých.
City své vyjadřuje človek slovem, chtěje však citům svým dáti většího důrazu, vyjadřuje je zpěvem a na základě různých melodií stávajících vzniká v příhodném okamžiku u jednotlivce nápěv, k němuž on bezděčně přičiňuje slova dle vlastní nálady své beze všeho vlivu vědeckých pravidel; vyslovuje li zpěv takový city lidu obecného, obsahuje-li totiž takové živly v části slovné i hudební, jež vjímavosti jeho jsou přístupny, dotýká-li se jeho povahy, tužeb a přání, stává se oblíbeným, šíří se živým slovem dále a stává se národním.
Tím liší se píseň národní od písně umělé, nebo znárodnělé, již vytvořil skladatel hudebně vzdělaný na základě básnických slov, k nimž melodii dle zákonův hudebních byl upravil.
Na vznikání písní národních, na jich povahu a ráz v nich
