znám.“ A po krátkém přemýšlení: „Ale já si myslím, pane profesore, že on to opravdu nenapsal.“
Jeden šnorer zase obcházel a žebral a vypravoval, že mu vyhořel dům a že je na mizině.
„Vyhořel jste? A máte nějaký dokument, nějaké potvrzení, že jste opravdu vyhořel?“
„Měl jsem potvrzení,“ odpovídal, „ale to mi také shořelo.“
Z Podkarpataké Rusi přijel žid v kaftanu, ve velkých botách, s pejzy a v takovém divném klobouku do Paříže. To se ví, že všichni kluci za ním běhali a pokřikovali, když se objevil na pařížských ulicích. S počátku je ignoroval, ale nakonec ae dopálil, rozpřáhl ruce a zlostně se na děti rozkřikl:
„No, co na mě koukáte? Copak jste nikdy neviděli žádného Čechoslováka?“
V sobotu večer odjíždí pan Pinkus za rodinou do Doks a před Wilsonovým nádražím se srazí a přítelem Polakem. Slovo dalo slovo, a pan Pinkus, vylíčiv Polakovi, jak je v Doksech krásně, jak se tam dětem líbí atd., nadšeně zve Polaka, aby se tam přijel podívat.