jdou, a poněvadž budou prokřehlý, tak si tam poručejí horký bouillon. Potom půjdou na náměstí k p. Fischlovi, ten udělá větší objednávku jako vždycky, od něho půjdou pod podloubí k Juliu Hawrowitzovi, ten od nich objedná taky, pak půjdou do střižního obchodu Fischl vdova, pak k Ullmannovi, k Hořicovi na Novém městě. A když to všecko obejdou, vrátějí se do hotelu, všecky objednávky pěkně sepíšou a zatelegrafují nám to. Pak pojedou na večer do Turnova…“
A tak dále. Druhého dne ráno se pan Pivoňka vypravil na tůru. Šéf v Praze čekal, ale pan Pivoňka o sobě nedával slyšet. Minul prvý den, minul druhý, ono pořád nic. Až třetího dne ráno došel od pana Pivoňky z Mladé Boleslavě telegram tohoto znění:
„V celé Mladé Boleslavi není horký bouillon k dostání. Telegrafujte, co mám dělat.“
Pochovávali bohatého žida Wormsera a tak tam byla spousta lidí. Rabín krásně mluvil, to se rozumí. A v zástupu stál jeden chudý žid, šnorer, který usedavě plakal, až to bylo všem dokola nápadné. Rabín si ho také všiml a po pohřbu, když ten člověk tam pořád plakal, přistoupil k němu a pravil:
