„To je dobře,“ zaradoval se rabín. „Jste přijat. Podepište mi smlouvu.“
„Ojvej,“ vzkřikl mladý muž. „To je ouraz. Psát neumím.“
„Pak lituji,“ odvětil rabín. „šamese, který neumí psát, nemůžeme potřebovat.“
Mladý muž byl smutný a odešel do světa. Dal se na obchod. Protože byl čilá hlava, přivedl to na finančního magnáta, před nímž se skláněly korunované hlavy. Stařičký zeměpán ho jmenoval šlechticem. Dva páni ve fraku mu přinesli jmenovací dekret k podpisu. Novopeřený šlechtic mínil, že by to mohl podepsat jeho tajemník. Páni řekli, že to nejde, že to musí být podepsáno vlastnoručně.
„Já neumím psát,“ přiznal se bankéř.
„To není možné!“. vzkřikli páni.
„Jakpak není možné! Kdybych uměl psát, moh’ jsem být dneska šamesem v Libochovicích…“
Nějaký pan Geduldiger, co ho to napadlo, nevím, byl jednou na představení Wagnerova „Parsifala“.
Druhý den ho potkal známý a ptal se ho, jaké bylo představení.
„No, jaký to bylo,“ opáčil pan Geduldjger, „co
