Domorodce jsme potkávali řídko. S velikými obtížemi jsme museli vyhledávat tibetské pastýře, od nichž náš Kalmuk kupoval skopce a dostával pokyny o další cestě. Obešedše od východu jezero Tassun, spatřili jsme neveliký klášter, v němž jsme se zastavili.
Mimo nás prodlévala v klášteře ještě nějaká skupina cestujících. Byli to Tibeťané. Chovali se k nám velmi vyzývavě; na všechny otázky Kalmukovy odpovídali posměšným mlčením. Všichni byli ozbrojeni ruskými nebo německými puškami a přepásáni; za pasy měli náboje a revolvery. Zpozoroval jsem, že si nás prohlížejí velmi bedlivě, odhadujíce patrně naše síly.
Téhož dne opustili Tibeťané klášter. Přikázal jsem Kalmukovi, aby se vyptal převora kláštera na ony podezřelé hosty. Mnich dával vyhýbavé odpovědi, ale když jsem mu ukázal psaní hutuhty z Narabanči-Kure a Veliký žlutý
