kompasem, poněvadž bylo lze cestu snadno nalézt a průvodce již nebylo třeba.
S hor, které se blížily svou jihozápadní částí ku břehu obrovského jezera Kosogol „alpského“ typu, jsme se mohli kochat nádhernou krajinou. Jezero leželo jako veliká safírová kapka nebo drahocenný vypouklý safír v rámu temně-žlutých, jako ze starého zlata, hor, proťatých pásy černých modřínových lesů.
V noci jsme se přiblížili ke Khathylu, obsazenému bolševiky, a zastavili jsme se na břehu hluboké a neobyčejné bystré řeky Jagy, neboli Egin-Gol, vytékající z jezera. Vyhledali jsme mongolského pastýře, který se uvolil za čtvrtku cihly čaje nás přepraviti na protější břeh nedávno zmrzlé řeky. Všude na břehu jsme přicházeli na „obo“, svaté modříny neboli „Chamtyty“, ba i na kaple na počest zlých démonů, což svědčilo o nebezpečné přepravě.
„Proč je zde tolik ‚obo‘?“ zeptal jsem se Mongola.
„To je ďáblova řeka, nebezpečná, svůdná řeka,“ odvětil Mongol. „Přede dvěma dny zhynula pod ledem Jagy celá karavana. Utonulo pět lidí, patnáct koní a tři vozy…“
Přikrčili jsme se v křoví až do prvního úsvitu, načež jsme započali s přepravou.
Povrch řeky připomínal tlusté sklo. Sněhu nebylo na ledě vůbec, neboť dul stále silný vítr od Kosogolu. Koně stoupali opatrně na led, ale klouzali, padali a vzpínali se. Vedli jsme je za uzdy. Chvějíce se po celém těle a sklonivše nízko hlavy, dívali se upřeně na led a hlasitě chroptěli. Když jsem se podíval na led, pochopil jsem jejich strach.
Ledovou kůrou, ne tlustší než jedna stopa, jsem zpozoroval zřetelně roklinu a na jejím dně kamení, řasy a veliké ryby, spící v hlubokých prohlubních dna. Voda byla úplně průhledná. Hloubka řeky dosahovala patnáct metrů. Řeka se řítila pod ledem s jakousi vzteklou rychlostí, víříc a vytvářejíc dlouhá pásma bílé pěny.
