Musil jsem se uchýliti k diplomacii. Když jsme dojeli k veliké, temně modré jurtě knížecí, přišli nám vstříc dva úředníci s chocholy pavích per na špičatých mongolských čepicích, které sedí nevysvětlitelným způsobem velmi pevně na kulatých lebkách domorodců. Úředníci prosili s hlubokými poklonami cizozemského nojona, „velikého lékaře“, aby vešel do jurty nojona, vládce Soldžaku a ochránce Darchat-Ula.
Spolu se soudruhem agronomem jsme vešli ke knížeti. Byl to malý, vyhublý a vyschlý stařeček, krátce ostříhaný a hladce oholený. Měl na hlavě huňatou bobrovou čepici se špičatým žlutým hedvábným vrchem, na jehož konci byla červená kulička, značící vysoký stupeň v čínskomongolské byrokracii. Od kuličky trčel vodorovně nádherný chochol dlouhých pavích per. Kníže měl ohromné čínské okuláry v černé rohové obrubě. Seděl nepohnutě a vážně na nízké červené pohovce a prsty pomalu přebíral kuličky růžence. Kníže Soldžaku byl lamou a zároveň hutuchtou (převorem) kláštera poblíže Teri-Nura.
Když jsme vešli, nojon nás laskavě přivítal, kázal nám podati nízké stoličky a posadil nás tváří k ohni, hořícímu v bronzových kamínkách.
Velmi sličná kněžna bílé pleti, neobyčejné u mongolských žen, a s dlouhými copy častovala nás čajem, čínskými cukrovinkami a sojotským sýrem, suchým a jako kámen tvrdým. Objevili se tradicionální dýmky pohostinství, avšak sám knížecí lama nekouřil; přijal ode mne mou dýmku, podržel ji v rukou a vrátil mi ji se svou tabatěrkou, mající tvar drahocenné lahvičky ze zeleného nefritu s čínským drakem, vyřezaným na ní.
Když byla ukončena první etiketa, nastalo mlčení. Čekali jsme, až promluví kníže-nojon. Vážným hlasem nám dal několik obvyklých otázek: Cestujeme-li dobře, jak jsou zdrávi jezdci, koně, a konečně, obdržev odpověď, zeptal se na naše další záměry. Vypravoval jsem mu o všem