O uposlechnutí této rady nemohlo být vůbec ani řeči, již z té příčiny, že vrátiti se tam, odkud jsme přišli, bylo naprosto nemožné, a co nejdůležitějšího, protože jsme šli na Východ a museli jsme tam dojít.
Přerušil jsem velitelsky hádku, která vznikla mezi Sojoty a ruskými důstojníky pro nojonův rozkaz, a zeptal jsem se ukazuje na údolí přeťaté modrou stuhou zamrzlé řeky:
„Jak se nazývá ta řeka?“
„Ojna,“ odpověděl starý Sojot. „Zde počíná država nojona Soldžaku, a na protější břeh nám bylo zakázáno pouštěti cizince.“
„Rozumím,“ odpověděl jsem klidně. „Ale spoléhám se, že právo pohostinství je u Sojotů ve vážnosti a proto nám dovolte zahřátí a občerstviti se ve vašich jurtách při vašich ohništích.“
„Prosíme! Prosíme!“ zvolali Sojoti a doprovodili nás k svým jurtám.
Cestou jsem počastoval starého Sojota cigaretou a jinému jsem daroval škatulku s několika zápalkami. Všichni jsme šli pohromadě, jenom jeden Sojot, opíraje se o pušku, těžko vystupoval na pahorek a stále se zastavoval, utíraje si tvář rukávem kožichu.
„Nemocen?“ otázal jsem se.
„Ano,“ odpověděl smutným hlasem stařec. „Je to můj syn — Ereksen. Už je tomu týden, co mu teče krev z nosu. Úplně zeslábl…“
Zastavil jsem se a zavolal jsem mladého Sojota.
„Rozepni kožich,“ rozkázal jsem. „Obnaž prsa a šíji a obrať se obličejem k nebi.“
Nemocný splnil ihned rozkaz, já pak jsem mu stiskl velké tepny na šíji a po několika minutách jsem pravil: „Krev je zastavena a již ti nebude téci. Jdi do jurty a lehni si!“
