Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/67

Tato stránka byla zkontrolována
— 65 —


„nojonův“ (knížat) Soldžaku a Kemčiku. Cesta této výpravy vedla na východ údolím Biuret-Ho. A tak jsme potkávali denně sojotské rodiny, utíkající před partisány na koních i na velbloudech, vezoucí svůj majetek na „arbách“ (dvoukolých těžkých vozech), tažených buvoly nebo jaky. Na horských pastvinách se pásla hnaná stáda dobytka a koní. V místech dosud nenavštěvovaných jsme nalézali stopy sojotských táborů. Spěli jsme rychle na východ, jedouce stezkou, jež se táhla po břehu Biuret-Ho, a po dvou dnech jsme počali stoupati na vrchol vysokého řetězu horského, oddělujícího Biuret-Ho od řeky Hargi, nechávajíce za sebou Sojoty táhnoucí zvolna se stády a „arbami“.

Přechod přes ony hory byl velmi srázný a byl plný močálů a obrovských modřínů ležících přes stezku, což překáželo velmi nepříjemně našemu pochodu. Nejednou jsme museli jeti po celé hodiny po kamenných násypech, svažujících se do propasti, mezi ohromnými balvany, přinesenými kdysi ledovci, které zde před tisíciletími roztály. Častokráte jsme mysleli při přechodu přes takové morény, že nám koně padnou únavou. Naše stezka šla někdy právě po okraji propasti a pod nohami koní se uvolňovaly a sesouvaly spousty pohyblivého písku a drobného kamení.

Jedouce přes takovou strmou horu, pokrytou vrstvou uvolněného písku, byli jsme nuceni sestoupiti s koní a jíti asi dva kilometry pěšky, vedouce koně za uzdy. Chvílemi jdouce po písku jsme cítili, jak se země celou svou masou posouvala rychle do propasti. Nohy vázly až po kolena v písku a stačil jediný neopatrný krok, jediný nedbalý pohyb, aby písek dolů se posouvající nás strhl a vrhl do propasti. Takový osud potkal jednoho z našich nákladních koní, který uvázl příliš hluboko v písku a nemohl už zdolati jeho pohyb a udržeti rovnováhu. Násyp se zřítil s nešťastným koněm do propasti. Zaslechli jsme praskot lámajících se stromu a po chvíli jsme spatřili v záhybu cesty roztříštěné tělo koně probodnutého naskrz kme-