spící soudruh se nehýbal vůbec; zahlédl jsem jen jeho nohy v hrubých plstěných „pimách“. Podle mých výpočtů musel již agronom dolézti k bolševické stráži, ale nedával známek života. Kolem ohniska byl po několik dlouhých chvil úplný klid. Pojednou zaletěl ke mně od druhé stráže krátký přidušený křik — a zase se rozhostilo ticho. Bolševik, dřímající u ohně, se pohnul a pozdvihl ospalou hlavu, ale v té chvíli vyrostla vedle něho postava mého soudruha, zdající se v záři ohniska příšerně veliká. Spatřil jsem na okamžik nohy strážného vojína, které se mihly ve vzduchu, načež se ohromná postava i se svou obětí ponořila do křovin. Po několika vteřinách se objevil obr opět, zdvihl se země karabinu a silně se jí rozehnal. Uslyšel jsem temné křapnutí roztříštěné lebky a zakrátko potom klidné kroky svého soudruha.
Přistoupil ke mně a řekl se stydlivým úsměvem:
„Už je po všem! Čert je v tom! Když jsem byl malým chlapcem, chtěla matka, abych se stal knězem. Šel jsem na agronoma proto, abych rdousil lidi a rozbíjel jim hlavy. Strašně hloupá věc je revoluce, pane!“
S náhlým vztekem a hnusem si odplivl a zapálil si dýmku.
Zatím bylo i u druhé hlídky vše skončeno a po chvíli náš oddíl, zachovávaje mlčení, proklouzl jako noční vidina mezi strážemi bolševickými, které již na věky umlkly; přes noc jsme se dostali přes Tannu-Olu. Tam na štítu u velikého „obo“, t. j. oltáře zasvěceného zlým duchům hor, jsme se napili čaje a sestupovali jsme hned do údolí, zarostlého hustým křovím a prostoupeného celou sítí nezamrzlých potůčků a malých říček.
Byly to prameny řeky Biuret-Ho.
Okolo první hodiny po poledni jsme se zastavili na velmi malebné lučině s dobrou travou pro koně u paty hor porostlých modříny. Zamýšlel jsem tam ztráviti den a noc, abychom trochu nakrmili koně. Domníval jsem se,