vyvstávati hory. Počínaly severovýchodní odnože Tannu-Olu, za nimiž leželo údolí řeky Biuret-Ho.
V údolí mezi horami jsme potkali veliké stádo býků a tibetských jaků, které hnalo deset Sojotů na koních spěšně k západu. Pastevci nám vypravovali, že „nojon“ (kníže) Todži jim přikázal převésti stádo jemu patřící údolím Biuret-Ho do severního Mongolska, poněvadž se obával rudých stoupenců i oddílů pravidelných vojsk sovětských, kteří pronikají stále častěji do Urianchaje zuříce bezprávně a beztrestně. Pastýři se vydali hned na cestu, ale cestou se dověděli od lovců, že i ona část odnože Tannu-Olu jest již obsazena bolševiky. Museli se tudíž vrátit a nyní se snažili dostati se se stádem k řece Kemčik, procházejíce celou zemí od východu k západu. Vyptali jsme se velmi podrobně Sojotů, kde jsou stanoviště a zálohy rudých straníků, jakož i jaké jsou síly bolševiků na tom jediném přechodě horském. Potom jsem vyslal Tatara a Kalmuka, kteří mluvili dobře sojotsky a na zběžný pohled se podobali domorodcům, na zevrubnou obhlídku; my pak jsme obvázali kopyta našich koní hadry, aby nebylo slyšet koňského dusotu po kamenné stezce, stáhli jsme řeménky koňům tlamy, aby neržali, a pomalu, mlčky jsme se brali za vyzvědači. Ti pak vykonali obhlídku znamenitě a rychle. Již za několik hodin jsme se dověděli, že osmdesát partisánů rozbilo tábor deset kilometrů od nás, zabravše jurty (stany) velikého zimního tábořiště Sojotů, zabývajících se chovem sobů, a že pořídili po obou stranách horského přechodu dvě hlídky. V jedné z nich byli dva vojáci, v druhé tři. Nebylo to dále, než dva kilometry od nás. Mezi těmi hlídkami několik kilometrů od přední stráže hlavních bolševických sil vedla stezka.
