„mauzer“ za náprsí kožicha a ohlížel jsem se kolem, tuše určitě blížící se nebezpečenství. Nejdříve jsem zpozoroval pažbu karabiny skryté na posteli pod hromadou podušek. Potom jsem si všiml čeledínů, potloukajících se po osadě a po domě. Zcela určitě to nebyli prostí sedláci, třeba byli hojně zarostlí, špinaví a špatně oděni. Oni nás pozorovali rovněž velmi bedlivě a nenechávali nás ani na chvíli samotné s domácími.
Dělo se něco, čemu jsem dosud nerozuměl. Právě v té chvíli vešel náš přítel „merin“ a vypravoval sojocky něco hospodáři. Ten se velmi zaradoval a hned k nám přistoupil podávaje nám ruku.
„Promiňte nám,“ řekl. „Ale pochopíte, že v těchto dobách lze najíti mezi deseti tisíci lidmi jen jednoho řádného člověka a devět tisíc devět set devadesát devět banditů.“
Z rozmluvy se ukázalo, že náš hospodář už věděl o oddílu „soudruha důstojníka“, který táhl k němu, aby stíhal kozáckého důstojníka, jenž se skutečně ukrýval u něho, ale tou dobou byl již pryč. Už se mu dostalo zpráv o tragickém konci té výpravy. Ale to všechno neupokojilo starého kolonistu, když došla zvěst, že se blížil od usinské země k Sejbi značný oddíl bolševické jízdy, stíhající Tatary, kteří prchali z Ruska s dobytkem a s koňmi.
„Každé chvíle zde očekáváme rudých,“ vysvětloval stařec úzkostlivým hlasem. „Každé chvíle tu budou. Už proletěl na koni Sojot se zprávou, že se rudí přepravují přes řeku. Tataři jsou již přichystáni k boji.“
Vyšel jsem se svým soudruhem z domu, prohlédli jsme výstroj svých koní a odvedli jsme je na bezpečnější místo. Potom jsme šli do světnice a přichystavše své karabiny a mauzery, očekávali jsme další události. Když uplynulo půl hodiny tíživého vyčkávání, vběhl pacholek a zašeptal:
„Už vyšli na naši cestu. Hned se začne…“
