Náhle se rozlehly tři výstřely.
Jejich zvuk byl tlumený, bez přílišného hukotu a bez ohlasu.
Byly to však rány dobře mířené, neboť bolševický důstojník a dva vojáci spadli hned s koní. Ti proplétajíce se mezi keři a řehtajíce hleděli se prodrati na svah hor, ale klouzali a padali, neboť úbočí hory, prosáklá podzemní vodou, se sesouvala pod nohama a zvolna sjížděla dolů. Vojáci se chopili karabin a polekaní se rozhlíželi kolem, nevidouce nepřátel. Ale ti je viděli zcela dobře. Padli ještě čtyři bolševici raněni jsouce smrtelně do prsou. Tu jsem zpozoroval, že voják, který zůstával stále za námi, namířil na mne z karabiny a upravoval cosi u spouště. Můj mauzer ho ještě předešel dvěma kulkami a zbavil nás jednoho nepřítele.
„Začněme,“ zvolal jsem na svého soudruha, a za chvíli jsme též odstřelovali bolševické bandity.
Zakrátko pobíhali po lučině Sojoti obírajíce zabité bolševiky a rozdělujíce si kořist. Po hodině obtížné cesty jsme počali stoupat na svah horského hřbetu a konečně jsme vystoupili na vysokou planinu porostlou starým lesem.
„Ale Sojoti nejsou příliš mírumilovným národem,“ podotkl jsem přistupuje k „merinovi“.
Pohlédnuv na mne pozorně odvětil sojocký úředník:
„To nezabíjeli Sojoti…“
Měl pravdu. Bolševiky, kteří vnikli protizákonně do Urianchaje, přepadli ne mírumilovní Sojoti, nýbrž abakanští Tataři, převlečení do kožichů domorodců, kteří ustupujíce před úřady sovětskými, zvolili si tuto zemi za pastviska pro svá stáda. Dosti značný počet tatarských rodin opustil stepi abakanské a dostal se západním Urianchajem do západního Mongolska a i dále na jih a proklouznuv nepozorovaně čínskou provincií Kansu, dostal se až do severního Tibetu. Tu Tataři, zaplativše poplatek tibetským plemenům, získali práva kočování až do pádu komunistické