Já a můj soudruh jsme pohlíželi s hrůzou na své jezdecké koně, jichž síly byly vyčerpány a které už jsme dávno vedli za uzdy. Hryzla nás strašná myšlenka, co se stane s námi, padne-li některý kůň. Přece jsme nemohli rekvirovat koně Sojotům po příkladě našich rudých „soudruhů“?!
Konečně jsme vybředli na rozlehlou lučinu, porostlou hustými křovisky a obklopenou obrovskými úlomky skal, které se asi kdysi svalily s okolních štítů horských… Nejenom koně, ale i lidé počali zapadat do chladných močálů, zahořujíce se v nich až po pás a necítíce dna pod chodidly. Celý povrch lučiny tvořila tenká vrstva rašeliny pokrývající jezero s černou, hnijící vodou. Šli jsme jednotlivě, v určité vzdálenosti druh od druha, abychom zmenšili tíži a nebořili se do rašeliniště; s hrůzou jsem pozoroval, že keře rostoucí na rašelině se nakláněly a kolísaly a země pod nohama se uhýbala, pukala a z trhlin tryskala černá odporná voda…
Každý krok, nejmenší neopatrnost hrozila smrtí. Příklad jsme měli velmi tragický. Jeden z vojáků zkusil sejíti se stezky, hodlaje nalézti na úbočí tvrdší cestu. Avšak sotva učinil několik kroků, uslyšeli jsme pronikavé ržání koňské a úpěnlivý křik lidský volající o pomoc. Pod koněm a vojákem se probořilo rašeliniště, otvírajíc neznámou a ponurou propast. Marně se chytal kůň i člověk nohama i rukama břehů tenké vrstvy rašeliny. Bořil se stále více a voda a tekuté černé bahno se vylévaly rychleji a dále. Nikdo se k nim nemohl přiblížit, neboť nohy odvážlivce se bořily hned v síti hnijících trav a haluzí. Zdálo se, že někdo ze spodu, ze dna tohoto močálu podtíná vždy dále a dále tenkou vrstvu, na které jsme se ještě drželi. Nejprva zmizela hlava koně s vyděšenýma, o pomoc prosícíma očima a potom se ponořil člověk, vyjící leknutím a zoufalstvím. Jenom veliké bubliny vyplynuly na povrch černé vody a pomalu pukaly…
