loupí a vraždí. Časem se zdrží delší dobu v dolech, které kdysi slynuly hojností zlata, propírají písek a vyrýžovavše něco kovu, jedou dále propíti ho v nějaké zapadlé vísce, kde sedláci vyrábějí líh z bobulí a z bramborů a prodávají kalný, otravný nápoj, dávajíce si ho vyvážit zlatem. Tyto ozbrojené tlupy lupičské, nepodřizující se zákonům, jsou velmi nebezpečné. Kdo se s nimi setká, tomu hrozí smrt.
Za tři dni jsme přijeli k horskému přechodu Čokur, vedoucímu přes hlavní hřbet Sajanských hor, přepravili jsme se na protější břeh řeky Algiaku a od té chvíle jsme byli již v hranicích urianchajských.
Kraj tento, vzbuzující podiv svým bohatstvím, zalidněný 60.000 vymírajících Sojotů, mluvících jazykem úplně jiným než ostatní kmenové mongolští a chlubících se, že zachovali po dlouhé věky ideály odvěkého míru, jsou pokusným místem pro administrativní úřady ruské, mongolské i čínské. Sousedé hospodaří dávno podle libosti v Urianchaji, Sojoci pak platí klidně daně všem třem.
Lze tudíž snadno porozumět, že tato „zagranica“ nemohla být ještě pro nás přístavem vysvobození. Již dříve jsme slyšeli od dozorce milice o chystané výpravě do Urianchaje a od Rusů v Urianchaji jsme se dověděli, že některé ukrajinské vesnice na Malém Jeniseji (neboli Khua-Kem) utvořily oddíly stoupenců bolševických, které uzavřely jižní hranice země olupujíce a vraždíce cestující. Před několika týdny stoupenci bolševiků zabili dvaašedesát důstojníků kradoucích se do Mongolska, oloupili a pobili kupce čínské vedoucí s sebou karavanu se zbožím, zabili několik německých zajatců vojenských, unikajících ze sovětského „ráje“. Možnost setkání s těmito bandity nám nevěstila nic dobrého. Bylo třeba mít se stále na pozoru.
Po čtyřech dnech cesty jsme se dostali do močálovitého údolí, kde stála uprostřed háje osamělá osada ruského kolonisty. Odtud jsme odpravili svého průvodce, který se