chaje, rud, nafty a zlata ze Sajanských hor, dobytka z Mongolska, drahých kožišin z lesů rostoucích při pramenech Jeniseje…
Naše „óda“ trvala asi hodinu, avšak triumf byl po ní úplný, neboť „čekisté“ zapomněvše již na průkazy, sami nám přenášeli věci na nový vůz a přáli nám zdaru k chvále sovětské vlády.
To byla naše poslední příhoda na území ruském.
Po přejití údolí řeky Amylu nám přálo štěstí. Zastihli jsme na prámu za Karatuzem staršího dozorce milice, který vezl s sebou několik pušek a revolverů Mauserových. Byly určeny pro chystanou výpravu milice do vnitra Urianchaje na stihání jakéhos kozáckého důstojníka, „kata svobodného, revolučního lidu“, jak ho nazýval náš nový známý. Ta zpráva byla pro nás velmi důležitá, neboť jsme se mohli snadno potkat s tím oddílem, a neměli jsme jistoty, bude-li óda o silnicích a mostech mít i po druhé vliv na ty bandity. Vyptavše se opatrně dozorce, zjistili jsme cestu, kterou se měla dát expedice. V poslední ruské vsi na pomezí Urianchaje jsme se zdrželi v domku s dozorcem, čekajíce, až nám vymění koně. Překládaje své věci zpozoroval jsem pojednou nadšený, zanícený pohled dozorcův obrácený k mé brašně.
„Co pak se vám tak zalíbilo?“ otázal jsem se.
„Kalhoty,“ zašeptal zástupce sovětské milice, „kalhoty!“
Skutečně, dostal jsem od svých přátel úplně nové kalhoty z černého, hrubého sukna, velmi dobré k jízdě na koni. Právě na tuto část mé garderoby měl upřeny oči dozorce milice.
„A co pak vy nemáte kalhot v zásobě?“ otázal jsem se ho, chystaje mravní útok na nadšeného dozorce.
„Ne,“ odvětil smutným hlasem. „Sověty nedají. Chodíme sami bez kalhot, říkají. A moje jsou již úplně roztrhány. Jen se sami podívejte!“
