jsme měli od Tatarů adresy jistých osob a ochranné listy, skončila se naše cesta stepmi velmi šťastně.
Po několika dnech jsme spatřili s vysokého břehu Jeniseje loď „Orel“ plující z Krasnojarska do Minusinska a vezoucí rudé vojáky, a po několika hodinách — ústí řeky Tuby, proti jejímuž toku jsme museli postupovat na cestě k horám Sajanským, tvořícím hranici severní provincie Mongolská — naší „zaslíbené země“ — Urianchaje. Považovali jsme část cesty vedoucí po březích Tuby a dále — podél přítoku řeky Amylu za nejnebezpečnější, neboť údolí těch řek jsou velmi lidnatá, sousedství pak s komunistickým Minusinskem pokazilo místní obyvatelstvo úplně, takže ochotně vstupovalo do rudých oddílů banditů Ščetinkina a Kravčenky.
Tataři přeplavili v noci naše koně na protější břeh Jeniseje a potom pro nás poslali kozáka, který převezl na člunu nás i naše věci. Na úsvitě jsme byli už v hustém porostu na malém ostrůvku při ústí Tuby a pochutnávali jsme si na sladkých a vonných bobulích střemchy a na černém rybízu, rostoucích tam ve velikém množství.
Opatřeni nepravými průkazy, postupovali jsme po břehu Tuby. Na každých patnácti až dvaceti kilometrech jsme přicházeli na veliké vesnice, čítající sto až čtyři sta domů, spravované místními sověty, podle příkazů sovětu a čeky v Minusinsku. Všude jsme přicházeli na sovětské vyzvědače a slídiče, ale dosud nás chránily naše dobře vyrobené pasy techniků, poslaných k stavebním pracím.
Vyhnouti se těmto vesnicím nebylo možno z dvou příčin. Za prvé naše snaha vyhnouti se lidským sídlům po cestách, na kterých jsme potkávali stále sedláky, byla by vzbudila zcela pochopitelné podezření a některý nejbližší sovět by nás jistě velmi rychle zatkl a dodal nás