Dohodli jsme se, že uskutečníme hned tento smělý plán a že pronikneme sovětskou Sibiří.
Za několik dní jsme již jeli koňmo lesy levého břehu jenisejského k jihu, snažíce se vyhnouti se vsím a osadám a nenechávajíce po sobě stop. Ostatně sluší podotknouti, že když nám bylo třeba zastaviti se u sedláků, přijímali nás tito velmi pohostinsky, a ačkoliv nás neznali, projevovali zjevně svou nenávist k bolševikům — komunistům, vyhladovujícím venkovany.
V jedné vsi nám řekli, že táhne od Minusinska ke Krasnojarsku značný oddíl „rudých“, vyslaných, aby schytali „bílé“. Odbočili jsme dále od břehu Jeniseje a tak zvané Ačinské cesty a zapadli jsme do lesů, kde jsme setrvali do srpna, poněvadž se po celé léto potloukaly bolševické kárné oddíly po borech, slídíce po bezbranných a téměř nahých důstojnících a kozácích bývalé Kolčakovy armády, kteří se skrývali v lesích před nevyhnutelnou smrtí z rukou sovětských katanů, a ubíjeli je. Později, na podzim, když jsme procházeli těmi místy, přišli jsme na neveliký lesní palouk, kde viselo na stromech lemujících palouk osmadvacet důstojníků s vyřezanými hvězdami na prsou. Věděli jsme dobře, že týž osud by stihl i nás, kdybychom se dostali do rukou „nejpokrokovější“ demokracie na světě.
Proto jsme si přísahali, že nás bolševici nedostanou za živa. Postupujíce k jihu, přicházeli jsme na obyvatelstvo stále nepřátelštější bolševikům, neboť to byl kraj starých sibiřských osadníků a kozáků.
Konečně jsme se vynořili z lesů na nekonečnou pláň čulymsko-minusinských stepí, proťatých červenými hřbety Kizyl-Kaje a s velkými slanými jezery Širo, Šunet, Forpost a j.
