Zatím se stal lov milejším a veselejším. Vesna vše oživila. Časně zrána, téměř na úsvitě, se naplňoval les hlasy a zvuky divnými a nesrozumitelnými pro obyvatele velkých kulturních měst. V hustých haluzích cedru zpívá tetřev svou krátkou a vášnivou píseň lásky a písní tou uchvacuje šedé slepice běhající pod větvemi. K tomuto ptačímu Carusovi jest tedy snadno přikrásti se na dostřel. Mine-li ho koule karabinová, neslyší nikdy za zpěvu hluku výstřelu a pokračuje ve své árii trvající sotva několik vteřin.
Na veliké lesní polaně zápasí zarputile tetřívčí kohouti, rozestřevše černé vějíře ocasu se dvěma bílými zahnutými pírky, a dámy, kroutíce hlavami a čile štěbetajíce, hledí na zápasy a vybírají si nejzdatnější zápasníky.
Z daleka donáší ohlas řev jelena, tesknícího po družce, temný a hrozivý, ale zároveň plný divného vášnivého volání. V horách se rozléhá krátké mečení divokých kozlů. Mezi keři na lesních lučinách skáčí a baví se honičkou zajíci a hned vedle číhá na ně přikrčená, jakoby do země vtisknutá červená liška.
Jenom vlků není slyšet, neboť v těchto lesních a hornatých místech není práce pro tyto lupiče.
Ale byl nedaleko ode mne jiný soused. Ponurý, osamělý a divoký. Byli jsme si vzájemně nebezpečni a hned jsme pochopili, že jeden z nás musí ustoupit a odejít navždy.
Jednou vraceje se domů s velikým tetřevem na plecích, postřehl jsem v křoví černou, zvolna se pohybující hmotu. Zastavil jsem se a přihlédnuv pozorně, spatřil jsem medvěda, an rozhrabával tlapami mraveniště a dychtivě požíral vajíčka a kukly mravenčí. Zvětřiv člověka medvěd se rychle vzdálil, hlasitě a hněvivě supě a uváděje mě v údiv svým útěkem.
