i více, vymršťující se s rozběhem z vody, bijící pružnými těly o stěnu z haluzí a padající bezmocně nazpět do řeky. Chvílemi prováděly dvě nebo tři ryby zároveň tento manévr. Musil jsem jednati. Upevniv nůž na dlouhou tyč, hleděl jsem nabodnouti rybu, ale všechny mé pokusy skončily s nezdarem. Takto jsem se vydával v nebezpečí, že zlámu nebo ztratím nůž. Neméně bezvýsledné bylo mé úsilí zachytiti ryby sukovitou tyčí a vyhoditi je na břeh. I rozhodl jsem se využiti snahy ryb dostati se přes plot. Učinil jsem to takto:
Několik kroků od břehu jsem vyřezal v plotě okno zpola pod vodou a po druhé jeho straně jsem umístil koš vyčnívající vysoko nad vodou, který jsem spletl z tenkých prutů červené vrby. Ozbrojen krátkou a tlustou holí čekal jsem na kořist. Za několik minut se blížily k zrádnému otvoru v plotě dvě překrásné ryby. Velmi opatrně, jako by ohmatávaly každý coul, vpluly do koše, kde se začaly mrskati, bijíce mohutnými ocasy. Bez meškání uklidnila má hůl jejich bujnost.
Tak jsem se stal rybářem. Každý kus vážil aspoň třicet liber, ale nahodily se kusy i po osmdesáti librách. Byly to ryby druhu „tajmeň“ z rodu lososů. Po týdnu jsem měl v stinném úvoze, blíže své jámy, v sněhu zakopaných asi sedmdesát ryb. Zanechal jsem honu a sedě u své léčky ubíjel jsem holí ryby a vyhazoval jsem je na břeh. Než slunce hřálo stále více. Vrátiv se jednou domů, ucítil jsem zápach hnijících ryb. Byl jsem nucen se zármutkem vyhodit do řeky celou zásobu a omeziti se na každodenní kořist. Avšak zakrátko ryby odpluly a má košíková past mi přestala dodávat živobytí.
Vrátil jsem se znova ke karabině.
