A tedy jsem samoten…
Kolem dokola jenom les zelených cedrů, zasypaných do polovice kmene hlubokým sněhem, holé keře, zamrzlá řeka a — kam oko dohlédne přes větve cedrů — oceán lesů a sněhu. Tajga sibiřská…
Jak dlouho budu muset prožít v samotě? Najdou mě zde nebo nenajdou bolševici? Nebo se moji přátelé dovědí, kde jsem?
Ty otázky mě trápily bez oddechu jako planoucí oheň. Velmi rychle jsem pochopil, proč mě Ivan doprovodil až tak daleko. Všude na cestě jsme přicházeli na mnoho prázdných sídel bez obyvatelstva, ale on mě vedl stále dál, opakuje:
„Doprovodím vás na dobré místo, kde bude snáze žiti.“
A skutečně tomu tak bylo. Krása okolí spočívala v cedrovém lese a v hoře porostlé cedry. — Cedr — nádherný, mohutný, široko rozvětvený strom, věčně zelený stan, vábící k sobě vše, co žije. V lese vřelo stále životem.
Mezi větvemi skákaly veverky dělajíce směšné přemety; přelétaly vzdušné eskadry hýlů nebo stehlíků, hvízdaly, vnikaly do všech mezer a do všech koutů lesa, naplňujíce ho ruchem a živým štěbetáním; mihl se zajíc a za ním se plížil stínem sotva na sněhu pozorovatelným jako had útlý hranostaj, který z touhy po lupu potrhoval ocáskem na konci černým; někdy se též přiblížil obrovský ušlechtilý jelen — „moral“ neboli „izubr“. Konečně sestoupil s vrcholků hor, aby vykonal návštěvu, hnědý vládce tajgy — medvěd. Vše to rozptylovalo a zapuzovalo ponuré myšlenky obetkávající mozek, svědčilo o životě a dodávalo důvěry. Dobře, ačkoliv velmi obtížno, bylo vyjít časem na vrchol „mé“ hory. Vypínala se vysoko nad lesem a s jejího vrcholu se otvíralo široké, nekonečné panorama tajgy s řetězem rudých hor na obzoru. Tam daleko byl břeh Jeniseje,