třeba takových „soudruhů“? Ale napijme se čaje a potom spát! Ukáži vám příjemné místo v ústraní a sám půjdu dále…
Druhého dne na úsvitě jsme se vydali na cestu, opouštějíce můj první úkryt. Na jednoho z koní jsme naložili celý náš majetek složený v pytlích, hozených přes sedlo.
„Musíme vykonat 400—500 verst,“ oznámil klidně můj nový druh v neštěstí, který se jmenoval Ivan, jméno to, které nemluví nijak k srdci ani k rozumu.
První noc jsme ztrávili v lese pod větvemi vysokého rozložitého smrku. Byla to pro mne první noc bez střechy nad hlavou. A kolik takových nocí jsem později ztrávil, když jsem se půldruhého roku potloukal světem!
Den byl velice mrazivý, bylo jistě ne méně než 35° R. Pod kopyty koní chrupal sníh. Z hladkého náledí odletovaly kousky zmrzlého sněhu zvučně podkovami vyražené. Líně se vznášeli se stromů tetřívci a tetřevi; zvolna vybíhali zajíci z doupat do křovin. Před večerem se zdvihl vítr, hučel a šuměl ohýbaje vrcholky stromů. Avšak dole, v místech chráněných před vanutím větru, bylo ticho a klidno.
Zastavili jsme se v hluboké úžlabině, hustě zarostlé stromy a křovinami. Našli jsme dávno zlámanou suchou jedli, nasekali jsme dříví a přichystavše na ohni čaj, posilnili jsme se.
Po večeři přivlékl Ivan z lesa dvě dlouhá, suchá sosnová polena, přitesal je z jedné strany a položil je na sebe plochou stranou. Vraziv klín mezi polena vložil do otvoru trochu řeřavého uhlí. Oheň se posouval hned rychle podél žlábku mezi poleny.
„Nyní to bude hořet až do úsvitu,“ zvolal Ivan. „To je naše sibiřská „najda“. My hledači zlata, potloukajíce se