dní bez jídla a teplého oděvu; dal postříleti všechny kolonisty a důstojníky, kteří zápasili o vládu a zavedl… pořádek smrti. Splnily se tedy ještě jednou věštby hutuhtu Narabanči. Čultun-Bejle zahynul na udání Domožirovova, který neušetřil ani mne. Věděl jsem tedy, že mi hrozí bezprostřední nebezpečenství, leč rozhodl jsem se buď jak buď jeti do Urgy. Zvykl jsem si dívati se smrti přímo v tvář a tak jsem jel na schůzku se strašným „krvavým“ baronem.
Bylo možno vyhnouti se sídlu „krvavého“ Ungerna, ale osudu se nikdo nevyhne… Neshledával jsem na sobě viny a pocit strachu vymizel u mne již úplně za dlouhou dobu našeho cestování, když jsem byl stále tváří v tvář nebezpečenství.
O krvavých událostech v Uliasutaji a v Dzain-Šabi jsem se dověděl již na cestě od Mongola, který jel s nějakými listy do Urgy a ztrávil se mnou noc v jurtě „urtonu“. Při čaji mi vypravoval ponurou „legendu smrti“.
„Dávno, velmi dávno, tenkráte, když Mongolové vládli ještě Číně, byl knížetem Uliasutaje šílený Beltis-Van. Trestal smrtí bez soudu každého a nikdo se neodvažoval projeti šílencovými pozemky. Pobouřená knížata „chošunův“, bohatí Mongolové obklopili konečně místo, ve kterém řádil Beltis, odřízli veškery cesty a nevpouštěli ani nepropouštěli nikoho. V Uliasutaji nastal hlad. I rozhodl se Beltis-Van, že se probije se svou družinou nepřátelskými kordony na západ, k Oletům, z jejichž kmene pocházel. Avšak zahynul i se svými bojovníky v potyčce s povstalci. Knížata pohřbila na radu hutuhtu kláštera Bujanty těla zabitých na severních svazích hor obklopujících Uliasutaj. Zakopali je se zaklínáním proti duchům vraždy, aby v té zemi již nikdy nebyla spáchána vražda. Hutuhtu předpověděl též, že smrt a duchové vraždy se zjeví teprve tehdy, až bude na hrobu pohřbených prolita lidská krev. Taková byla mezi námi legenda… Nyní se splňuje. Rusové po-
