„Myslím, že by bylo nejlépe, hodit ty chlapy do řeky…“
Nemohl jsem se zdržeti smíchu slyše tak vážnou úvahu mého přítele. Vida úžas kozáků, otázal jsem se jich, proč mě pronásledovali a z rozkazu koho jednali. Mlčeli sklopivše oči. Jejich mlčení mi řeklo vše. Když jsme je prohlíželi, nalezli jsme u každého z nich v záňadří revolver.
„Znamenitě,“ řekl jsem obraceje se ke kozákům. Všemu rozumím. Pošlu vás bez pohromy k tomu, kdo vám dal rozkaz k přepadnutí, ale řekněte mu, že po druhém pokusu vás už nespatří. Vaši zbraň si podržím a odevzdám ji veliteli.
Agronom jim rozvazoval pouta a činil to s toutéž důkladností, jako dříve… až jim klouby praskaly. Při té operaci jim šeptal do ucha: „Pokud se mne týká, poslal bych vás do řeky za pokrm rybám…“
Nechali jsme kozáky na místě a vrátili jsme se do města.
Za několik dní nato přišlo do Uliasutaje nové „načalstvo“ — jakýsi prostý kozák Kazancev s plnou mocí od barona Ungerna, kterého podvedl představiv se mu jako důstojník. Kazancev uvěznil velitele, odzbrojil „skupinu pěti“, provedl veliké změny v družině a vyvolal nové roztrpčení a spory.
Za souhlasu Kazancevova tvořila „skupina pěti“ jakýsi svůj vlastní „štáb“, s kterým se chtěla odebrati k baronovi vyjednávat jménem „bílé důstojnické organisace sibiřské“. Plukovník Poletika, jeden z důstojníků oné skupiny, zručný agent a dokonalý demagog, dovedl strhnouti na svou stranu několik důstojníků s Michajlovem v čele, dav jim značné sumy peněžní.
Celá skupina cizinecká se konečně rozhodla opustiti bez prodlení Uliasutaj. Část jich s rodinou pana Stanislava Bloňského v čele zamířila starou karavanní cestou přes Gobi, mimo Urgu, chtíc doraziti k první železniční stanici
