Lidé z tlupy kozáckého lupiče mě střežili a slídili za mnou vždy a všude. Dostal jsem od přátel několikráte výstrahu, abych se měl na pozoru. Opakovali mi slova Domožirovova, který prý mluvil s nenávistí o jakémsi Poláku, který si osobuje právo zasahovati do záležitostí ruských.
Když mi dal jakýsi opilý důstojník z tlupy Domožirovovy otázku podobného obsahu, aby vyprovokoval u mne výbuch, odpověděl jsem mu zcela klidně:
„Jakým právem se vtírají do života Mongolská ruští uprchlíci, kteří nemají práv nejenom zde v cizině, nýbrž ani ve své vlastní zemi.“
Důstojník na to neodpověděl nic, ale v jeho očích se zablýskl zlý plamen. Avšak hned zkrotí, když přistoupil k němu můj obr, nezakrývaje nijak svých úmyslů a hleděl mu upřeně do očí.
Avšak jednou na večer se chystali Domožirovovi banditi učinit na mne útok, který však překazili moji soudruzi z polské skupiny. Tehdy jsem se vracel večer z tvrze od saita do města. Šlo se asi dva kilometry, širokou silnicí, neobydlenou rovinou. Můj kůň šel krokem. Asi půl kilometru od města vyskočili pojednou z příkopu při silnici tři lidé a běželi ke mně mlčky, neodpovídajíce na mé otázky, kdo jsou a co ode mne chtějí. Pobodl jsem koně a pádil jsem k městu. Tu volal někdo na mne známým hlasem. Ohlédnuv se spatřil jsem několik postav prodírajících se mezi kameny. Konečně ke mně zalehlo polské volání. Vrátil jsem se rychle a přiblíživ se spatřil jsem tři Domožirovovy důstojníky, jimž polští vojáci vedeni mým agronomem spoutali ruce, agronom pak sám s jakousi ohromnou silou kroutil ruce vysokému ramenatému kozákovi a stahoval mu je pasem. Pak ho srazil kopnutím k zemi, zapálil si dýmečku, kterou měl stále při sobě a řekl hlasem značně zkormouceným:
