V celku většina důstojníků tvrdila, že neznámí jsou agenty sovětskými, vyslanými, aby se postarali, by námahy a akce protibolševických oddílů na území Halhi neměly výsledků. Skupina velitele Michajlova věřila však v loyálnost neznámých a v pravdivost jejich osobních průkazů.
Nastaly nové spory, hádky, úplná roztržka v družině.
První skupina žádala uvěznění podezřelých příchozích, druhá však se stavěla na jejich ochranu, ba sám velitel je zasvětil do záležitostí uliasutajské družiny a připustil je k rokování se saitem Čultun-Bejle, který se tvářil vůči Rusům stále nepřátelštěji.
Avšak „skupina pěti“ utichla. Nebylo již řeči o tvoření vojsk z bojovných Mongolů, o diplomatických stycích s Pekinem a s Urgou, o prohlášení barona Ungerna psancem a o válce s Atamanem Semenovem. Nebylo zmínky o mém úřadě gubernátorském v Mongolsku, kterého jsem se hned na počátku rozhodně zřekl přes jejich naléhavé prosby. Cizí jezdci nečinili rovněž zmínky o nových povyšováních a změnách ve velitelství a o výpravě do Urianchaje. Patrně cítili, že je každý jejich krok bedlivě sledován.
Konečně přišel po nezdařilé výpravě k Jassaktu-chanovi do Uliasutaje plukovník Domožirov se svou družinou. Ihned začaly znovu pletichy a spory o vládu mezi velitelem Michajlovem, „skupinou pěti“ a Domožirovem. Důstojníci a vojáci se rozdělili na skupiny, podle toho, který plukovník jim byl sympatický. Povstaly spory ba i bitky. Družina, která mohla zajistiti ochranu ruských uprchlíků v Mongolsku, byla úplně zdemoralisována a stále rychleji se měnila v nespořádanou tlupu. Nejvážnější a nejpoctivější důstojníci se úplně vzdalovali života v družině i v ruské osadě a plnili vojenské povinnosti, jen když nebylo vyhnutí. Domožirov i „skupina pěti“, financovaná bolševikem Burdukovem, vysílali o závod posly; první k baronovi Ungernovi, druhá k „Živému Bohu“ a do Pekinu. Avšak „sait“
