jako samozvaný „gubernátor“ Mongolská Číňany zatčen a vydán sovětům.
Když jsme se o tom všem dověděli, byla pozvána „skupina pěti“ na schůzi důstojníků k vyjasnění „některých pochybností, vzbuzujících nepokoj“.
Ony pochybnosti byly pak velmi vážné a znepokojující.
Nemohli jsme pochopit, jak se oněch pět lidí mohlo dostat pouze se sovětskými penězi Urianchajem, obsazeným sovětskými vojsky, jak se mohli tamtudy dostati s „celou rodinou“, neboť ve skupině byli čtyři bratři. A při tom měli dobré šaty, výzbroj, koně a co bylo nejpodezřelejší, ohromné množství dokumentů vydaných protibolševickou organisací.
Proč se oni důstojníci zdržovali cestou jenom v domech sovětských přívrženců, jako na př. u Burdukova v Uliasutaji? Naše tajná vyzvědačská zpráva oznamovala, že Burdukov dal příchozím značné množství stříbra a dolarů, hostil je hlučně a nádherně a ukryl ve svém domě nějaké papíry dané mu „skupinou pěti“.
Na schůzi důstojníků oznámil plukovník Poletika vychloubavě, že jeden z Filipovových byl adjutantem sovětského vrchního velitele Kameněva a s ním že vykonal první nezdařilý výlet sovětské delegace do Anglie.
Výsledkem této nepěkné rozmluvy místních důstojníků s neznámými příchozími bylo, že cizím důstojníkům byla vyslovena nedůvěra; za několik dní pak nastala v družině roztržka, neboť sám velitel a jeho skupina přešla lehkomyslně na stranu cizích důstojníků.
Nepomohly domluvy, ačkoliv jeden z nejenergičtějších odpůrců a skeptiků, velmi rozumný, nemladý již důstojník velmi zřetelně naznačoval, že cizí jezdci jsou zrádci, už proto, že veřejně vyslovili jméno tajné „bílé organisace“, jména i adresy její vůdců, ačkoliv věděli, že jsou sovětští vyzvědači roztroušeni všude po Mongolsku.