Mongolský důstojník mi vypravoval, že kníže Čultun prosil včera Dželiba, aby mu ve chvíli tak vážné pro zemi pověděl jeho budoucnost, leč Dželib důrazně odmítl tak učiniti.
Byv mnou otázán, proč tak učinil, zachmuřil se hutuhtu a svraštil čelo. Na jeho tváři bylo patrno veliké vzrušení a znepokojení.
„Přízrak by neupokojil knížete a nepřinesl by mu štěstí,“ řekl smutně. „Jeho osudy jsou černé jako noc. Onehdy jsem věstil třikrát ze spálené beraní lopatky a stále vycházelo totéž…, totéž…“
Nedokončil a chvěje se hrůzou, zastřel si tvář rukama. Dželib věstil pravdu. Osud knížete Čultuna-Bejle byl černý jako podzimní noc.
Za hodinu po té rozmluvě jsme měli spolu s knížetem Čultunem za sebou nevysoké hory, obklopující pohostinný a tajemný Narabanči-Kure, který si zamiloval „Veliký Neznámý“ pro přísné způsoby a mravnost mnichů.
Dorazili jsme do Uliasutaje, který prožíval znovu dni hrůzy. Plukovník Domožirov přemluvil v dopise velitele Uliasutaje Michajlova, aby stíhal čínského guvernéra a jeho družinu. Důstojník oddílu, vyslaného na stíhání, nejenom odzbrojil čínskou družinu bez odporu, ale uloupil též soukromá zavazadla guvernérova a jeho úředníků. Když se oddíl vrátil z oné výpravy, bylo viděti důstojníky i vojáky, jak si vyšlapují v oděvech a v obuvi čínských úředníků, jak prodávají zlaté hodinky, prsténky, náramky a jak hrají v karty za naloupené čínské dolary.
Poctivá část ruského důstojnictva jakož i mongolské úřady byly pobouřeny tak hanebným skutkem a násilným jednáním proti podepsané smlouvě mongolskočínské. Poměr
