Plukovník nám nabídl nocleh ve své jurtě. Když jsme si již lehli, vtiskl mi osadník sloužící nám za tlumočníka, do ruky malý lístek. Přečetl jsem ho kradmo z obavy před bystrým zrakem Domožirova, který ležel u mne.
Osadník psal: „Byla postavena stráž. Dán rozkaz zastřeliti vás, kdybyste se chtěl vrátit do kláštera.“
Když jsem po této zprávě uvažoval, co mám dělat, rozlehl se za jurtou ochraptělý hlas, tážící se mongolsky:
„Kde jsou? Chci vidět ony příchozí!..“
Do jurty vešel ramenatý Mongol, skláněje ve dveřích svou obrovskou postavu. Světlo dohasínajícího ohně osvětlovalo širokou, obyčejnou tvář pastýřovu, surových odvážných rysů. Stanul uprostřed jurty a zastrčiv ruce za pás prohlížel pozorně ležící. Domožirov povstal se svého lůžka a dal se s Mongolem do řeči. Po chvíli ke mně promluvil:
„Přeje si s vámi mluviti slavný, bojovný kníže Baldon-Hun.“
Posadil jsem se na lůžku a hleděl jsem mlčky do surové tváře pastuchovy, který byl před lety vyznamenán knížecím titulem za vyvraždění Kobda. Vycítil jsem nepřátelské smýšlení knížete a chystal jsem se, abych se podle toho k němu zachoval.
„Sajn!“ zabručel a sedl si k ohni zapaluje si dýmku.
„Sajn bajna!“ odvětil jsem, vyjímaje svou.
Avšak kníže mi nezapálil. Tu, nevšímaje si ho, obrátil jsem se k plukovníkovi, který počal rovněž kouřit.
Baldon se mi díval pozorně do očí.
Můj důstojník, který ležel vedle, mi pošeptal:
„To mi připomíná jistou scénu ze Sienkiewicze: „Chmielnicki u Tuhaj-beje“; Domožirov Chmielnického, Mongol Tuhaje.
Mimoděk jsem se usmál vhodnému přirovnání. Do tváře Baldonovy se vehnal proud krve.
„Proč jste sem přijeli?“ otázal se chraptivým hlasem.
