dal plukovník Michajlov, a mladého osadníka jako tlumočníka jsem vyjel na úsvitě známou mi již cestou do pohostiného Narabanči-Kure, k němuž vedly ve sněhu patrné stopy Čultunova povozu a koní doprovázejících ho jezdců.
Třetího dne jsme spatřili s vysoké hory Narabanči-Kure, a v jeho okolí jsme zahlédli několik jezdců, kteří zočivše nás obrátili se rychle ke klášteru. Nedovedli jsme pochopit, co to znamenalo.
Za hodinu jsme byli již v klášteře a Hutuhtu mě přijal ve své nádherné jurtě, kde dlel též kníže Čultun v nevlídné náladě. Po obřadu obětování „chatyku“ a když jsme vypili slavnostní čaj, řekl Hutuhtu vážně:
„Sami bohové vás poslali!“
Kníže Čultun přisvědčil kývnutím hlavy.
Vypravovali mi, jaká bezpráví činil Domožirov a Baldon-Hun, že dali zatknouti ruského a čínského starostu, kteří přišli s Čultunem, že vyhrožovali vyloupením kláštera a oba „nojonové“ (náčelníci) že kladli přílišné požadavky na klášter. Konečně mne žádali, abych zprostředkoval dohodu s oněmi vetřelci a abych jim domluvil, že nelze porušovati práva a obyčeje země.
Dal jsem se dovésti k Domožirovovi. Kolem jedenácté hodiny v noci zavedli dva mniši mne a mého důstojníka až na břeh řeky Zapchyn; kde jsem spatřil přes deset jurt, které dal Hutuhtu pod nátlakem Domožirovovým postaviti pro jeho družinu. Vešel jsem do jurty „Urus-nojona“.
Na jakémsi fantastickém nízkém trůnu seděl vysoký plukovník bez bot. Byl opilý a dělal dost hrubé vtipy, bavě tak své důstojníky, kteří leželi v malebných pózách kolem ohniště a popíjeli horký čaj s kořalkou.
