„Praví,“ překládal náš Číňan, „že Číňané musí učiniti z Uliasutaje totéž, co učinili „gamini“ z Kobda a žádati Van-Dzao-Dziuna, aby jeho družina neznemožňovala pogrom. Praví, že však napřed musí přinutiti čínské úřady ruské důstojníky, aby vydali veškeré zbraně, jež mají. Teprve tehdy, podotkl řečník, bude ukojena pomsta Číňanů za smrt tří tisíc „kuli“, které utopili Rusové r. 1900 v Amuru.“
Řečník žádal shromážděné, aby nerozcházejíce se čekali, až se vrátí, neboť že neprodleně pojede ke guvernérovi a předloží mu žádost „kuliů“ a „gaminů“.
Domluviv přehodil vysoký Číňan pušku přes rameno a zamířil k bráně. Tu jsem zpozoroval, že člověk, jenž ležel pod plotem, rychle povstal se země, rozvázal bílého koně, vskočil do sedla a odvázav druhého koně, odvedl ho několik set kroků opačným směrem od místa. Nechav tam koně ukryl se za rohem plotu.
Čínský řečník vyšel ze vrat a spatřiv koně stojícího v poli zamířil k němu. Sotva minul roh, za kterým číhal jezdec na bílém koni, když se tento náhle objevil, strhl Číňana na sedlo a zpola zardoušenému zavázal ústa červeným šátkem. Pak vzal bez jakéhokoliv spěchu Číňanova koně a zvolna jel k horám.
„Kdo to asi byl?“ otázal jsem se v úžasu svého přítele.
„Jsem přesvědčen,“ odpověděl bez rozmyšlení, „že to byl Tušegun-Lama.“
Pozdě v noci jsme se dověděli, že „kuli“ očekávali marně návratu agitátora. Když dosáhla netrpělivost shromážděných vrcholu, hodil kdosi přes plot do „nogan-chošunu“ hlavu řečníkovu. Z onoho shromáždění se navrátilo též osm „gaminů“, kteří se vypravili do kasáren. Za několik dní nato byla nalezena jejich těla uložená pečlivě v děrách, ve kterých se obyčejně přechovávají přes zimu brambory.
Všechny tyto události poděsily svrchovaně davy lidu,