jsem dal spoutat a u dveří jsem postavil stráže. Na mé otázky nikdo neodpovídal, jenom Kaninová padla na kolena a prosila o milosrdenství pro své děti, které jsou nevinné. Ostříhané děvče se smálo drze přímo do očí a vypouštělo kotouče dýmu z cigaret. Byl jsem nucen uchýliti se k hrozbám.
„Myslím, že jste se dopustili nějakého zločinu, ale nechcete se přiznat a snažíte se mlčením zakryti svou vinu. Nemám tudíž jiného výběru, než dát muže postřílet a ženy poslat do Uliasutaje před vojenský soud.“
Mluvil jsem s nimi velmi rozhodně, neboť mě pohněval jejich odpor projevovaný mlčením. K velikému mému údivu promluvilo ostříhané děvče: „Povím vše,“ řekla, „ale netrestejte jich smrtí, nýbrž pošlete nás všechny zároveň do Uliasutaje.“
Sepsal jsem protokol podle jejích výpovědí. Poslouchejte ono strašné líčení —
„Já a můj muž,“ počalo děvče své vypravování, „jsme byli vysláni jako bolševičtí komisaři, abychom sebrali zprávy o značných prý silách „bílých“ v Mongolsku, ale Bobrov, který pocházel z téhož města jako my, nás hned poznal. Chtěli jsme tudíž odtud utéci, avšak Kanin nám namluvil, že Bobrovovi jsou bohatí lidé a že on odedávna zamýšlí zavražditi je a zmocniti se celého jejich jmění a pak utéci někam na Sibiř. Chtěli jsme mu pomoci a proto jsme zůstali na místě. Kdysi jsem přilákala k nám mladého Bobrova na karty. Když se vracel domů, můj muž ho zastřelil. Potom jsme šli všichni najednou do domu jeho rodičů. Přelezla jsem plot a hodila jsem psům otrávené maso. Zdechli ihned. Pak jsme přelezli všichni plot. Na mé volání vyšla stařena. Puzikov, přikrčený na chodbě, ji udeřil polenem a roztříštil jí lebku. Když jsme vešli do světnice, starý spal; zabili jsme ho ve spaní sekerou. Vtom vběhlo do pokoje malé děvčátko, schovanka Bobrovových, která už spala, ale probudila se hlukem. Kanin ji na
